V polovině září, patří Vranov již z větší části rybářům. Zvláště nad ránem, kdy se na hladině ještě válí mlha. Musel sem celkem brzo stávat, nechtělo se mi, ale stálo to za to…
Při venčení Kárla na Vranově občas nevzniknou jen jeho silně smrduté hromádky (poctivě sbírám do pytlíku, na pláži nezůstává ani bobeček). Když tomu počasí chce a člověk má na blízku foťák, vzniknou i docela melancholické fotky Vranovské přehrady.
Opona se zvedla a kulisy se pomalu rozpadají. Kdysi majestátní prezentace tehdejšího režimu dnes pouze smutně připomíná svoji dávnou důležitost. Podle pamětníků, patřila mašovická střelnice k jedné z nejmodernějších v tehdejším komunistickém Československu. Stovky mladých mužů se zde učili, jak správně používat stroje na zabíjení lidí a destrukci majetku. Střílelo se zde se všech pěchotních zbraní, tanků a bojových vozidel pěchoty.
Mnoho mužů (ženy se v té době o armádu moc nezajímaly) zde prožilo nezapomenutelná léta, vznikly přátelství na celý život a ve svých vzpomínkách se sem jistě rádi vracejí. Mě toto místo fascinuje svým kontrastem. Kdysi mocná střelnice s tunami těžké techniky, milióny kusů munice, obývaná muži v nejlepší fyzické kondici, sloužící k demonstraci síly tehdejšího režimu. A dnes? Torzo ukazující sílu idejí a hodnot. Neohrožení vůdcové padly, myšlenky a hodnoty lidí se změnily. Svět se změnil. Tanky zmizely, mužové odešly, zbyly jen budovy, které se pustily do chátrání. Najednou již nebylo důležité cvičit tolik mužů umění zabíjet, vyrábět těžké stroje a investovat peníze do výstavby střelnic. Demonstrace síly přestala být důležitá, lidé zjistili, že vzájemná komunikace přinese více výhod, než chřastění železy.
V nových kulísách vyměnila střelnice roli v heroickém dramatu za roli v pokleslé tragikomedii. Důstojná hlavní pozoravací věž dnes slouží jako obydlí a připomíná mládě věžáku. Vedlejší pozorovací věž se zase stala součástí výběhu pro koně. Kdysi odtud vyprsení důstojnici pozorovali um svých vojínů v přesnosti střelby, dnes by zde mohli počítat maximálně četnost a kvalitu koňského trusu. Designové sloupy, které hrdě nesly symboly tehdejší moci, dnes slouží jako pnutí pro šípkové keře nebo se pomalu ztrácí v okolním lese. Dlážděnou cestu, po které se proháněly těžké tanky, dnes využívají maximálně brouci a možná i housenky z blízkého okolí.
Fotky jsem pořídil v průběhu tří let. Nejstarší jsou myslím z roku 2013. Nejnovější z roku 2015. Rád se na toto místo vracím. Není zde hezky ani útulně, ale pro mě má své charisma.
Klasických řopíků je tady na jižní Moravě jak máku, člověku zevšední a nepřijdou zajímavé. Nedávno jsem se ale dozvěděl, že ne všechny řopíky jsou stejné. V roce 1937, kdy se stavělo pohraniční opevnění jako reakce proti vzrůstající agresi Německa, bylo postaveno pět zkušebních bunkrů jiného typu. Bunkr typu C – 180. V celém Československu jich bylo postaveno pouze pět a všechny se nalézají v Podyjí.
Řopík typu C – 180 je trochu záhadný. Dokonce i odborníci z řad vojenských historiků si nejsou jisti, jaký byl účel tohoto typu bunkru. O stavbě se nezachovala žádná dokumentace. Otázkou tedy zůstává, zda se jednalo pouze o pozorovací objekt nebo měl sloužit i pro bojové účely. Pozorování je díky prostorné střílně, táhnoucí se po celé čelní půlkruhové části, nadstandardní. Na druhé straně by byla posádka řopíku díky velké střílně velmi ohrožená. Ať už byl účel jakýkoliv, dnes představuje bunkr zajímavý prvek v krásné krajině Národního parku Podyjí. Z mého pohledu je jeho vzhled nadčasový, řekl bych až futuristický. Při troše fantazie mě bunkr připomíná objekt ze Star Wars.
Vyfotit jsem si ho vyrazil, těsně před koncem roku 2015. Díky bláznivému klimatu bylo i v tento roční čas krásné jarní počasí. Dopoledne bylo jasno a hřálo sluníčku, tak jsem se těšil na krásné světlo. Bohužel než jsem se k řopíku dostal, sluníčko bylo pryč. Běžně moc často nevyužívám techniku HDR, ale u tohoto objektu mě připadala vhodná. Hlavně jsem chtěl zachytit interiér souběžně s výhledem do krajiny, což bez použití HDR prakticky není možné.
Nejen vinicemi je poseta jižní Morava, dokonce i sjezdovky se tu vyskytují:) V osmdesátých letech, možná v duchu hesla „Poručíme větru dešti“, se kdosi rozhodl postavit parádní lyžařský vlek tady u nás na jižní Moravě. Nepodařilo se mi dohledat, jak dlouho byla sjezdovka v provozu, každopádně co si ji pamatuji, tak byla spíš mimo…
Na přelomu tisíciletí byla dokonce znovu zprovozněna, lyžovalo se však pouze jednu zimu, pak přestal padat sníh. Kolem roku 2008 se doknoce pokoušeli sjezdovku znovu přivést k životu horalové z Beskyd, ale i tento pokus ztroskotal. O zbytek se postarali sběrači kovu a příroda. Jižní Morava prostě víc přeje těm vinicím než sjezdovkám no…
